DUNAJ

Tyčí se přede mnou zeď. Je vysoká a její stěny jsou hladké jako sklo. Dunaj je řeka ve středoevropském měřítku ohromná. Od pramene k ústí do Černého moře teče skrze deset evropských států v délce 2 860 kilometrů. Těžko to budu někdy překonávat. Dunaj je do mně vpitý jako rozlitý inkoust do savého papíru. Rozsahem, počtem fotografií, kilometrů, nezměrným časem. Vše, co jsem měl vyfotografovat, jsem vyfotografoval. Nyní mně jen čeká vyjít s tím na světlo.  

Moje první velké seznámení s Dunajem začalo v roce 2001, kdy jsme s partou kamarádů vyrazili na gumovém člunu do Dunajské delty v Černém moři. Rákosové nekonečno. Táboření v poslední divočině Evropy. Byla to láska na první pohled a hned další rok jsme si to, tentokrát už jen s mou budoucí ženou, zopakovali. Na ty hvězdné noci s žabí filharmonií nikdy nezapomenu a dal jsem si závazek, že se opět vrátím. Jenže věci se odvíjejí vždycky jinak, než si stanovíme. Po nějaké době jsem na svůj slib zapomněl. Měl jsem tou dobou jiné plány, jiné výzvy, jiné záměry. Uplynulo mnoho let, byly plodné a hektické. Jenže najednou se Dunaj odněkud zase vynořil. Náhle a bez varování. Nevím, jak k nám přicházejí impulsy inspirace a nakolik jsou cílené, ale vypadalo to, jako by na mně už dlouho čekal. Nespěchal, asi věděl víc než já a tak byl trpělivý. V roce 2010 jsem ho tedy začal fotografovat. Zprvu nesměle, na zkoušku, později už cíleně, komplexně a systematicky. A jak se proměňoval můj vztah k řece, proměňoval se postupně i celkový obraz díla rostoucího pod mýma rukama. Ne, nešlo mi zdaleka jen o pouhé zdokumentování míst, seznam lokací, kterými Dunaj protéká. To by bylo až příliš jednoduché a na můj vkus neskonale plytké. Potřeboval jsem jít mnohem hlouběji. Musel jsem se sám stát řekou, abych ji pochopil. Abych pochopil, že to náš život se žene jejím korytem, a řeka nám to má jen připomenout. Že bez našeho uvědomění a existence zcela pozbývá cokoliv na světe svého významu. A tak jsem pozoroval a pomalu po střípkách skládal nekonečnou mozaiku. Zcela vědom si toho, že dokážu zachytit jen malý fragment z celého obrazu, přesto jsem pokračoval i s častými pocity beznaděje, že projekt nikdy nedokončím. Naučil jsem se však trpělivosti. Řeka mi ji dala.

Dunaj mi dal šest dlouhých let a projekt není zdaleka u konce. Můžu jezdit k Dunaji klidně celý život a nikdy nebude hotový. Nemůže, protože čas uhání proudem společně s ním a strhává vše, co mu přijde do cesty. Možná se mi podaří vtěstnat do jedné fotografie jediný okamžik, ale celek je vždy proměnlivý a pulzující. Nelze jej zachytit a zvěčnit. Včerejšek už není a zítřek ještě nenastal. Jsme to my, kdo jej utváříme.

Zakládám tedy facebookové stránky k tomuto projektu. Od pramene Dunaje v německém Černém lese budu postupně přidávat jednu fotografii denně (plus-mínus autobus), a pomalu se přesouvat Evropou od západu k východu až na Balkán. Bylo by hezké odteď za rok, tedy koncem prosince 2017 nad poslední fotografií u ústí Dunaje do Černého moře vědět, že to mělo alespoň nějaký smysl. Velké svědectví o velké řece, o jejích proměnách a lidech kolem ní. Když se vše podaří, završením snad jednou bude i kniha.   

Pokud vás to zajímá, přidejte se společně se mnou na cestu a nastupte na loď (sledujte, sdílejte, komentujte), navzájem se víc poznáme. Budu se snažit vám být oddaným kormidelníkem. Nebojte se namočit, právě vyplouváme.

http://facebook.com/DanubeTheBlueRiver