Denní snění

Lidé neustále o něčem sní. Sní o lepší práci, spoustě majetku, který by mohli vlastnit, sní o lepším životě, který by mohli žít, o lepším partnerovi, kterého nemůžou nikdy nalézt, o místech, kam se nikdy nepodívají. Život lidí je jako jeden dlouhý nekončící sen. Iluze nereálna. Je těžké se z tohoto věčného lidského snu vymanit a probudit se. Sny se stále vracejí a žádají, ba přímo žadoní o pozornost. A když se někomu přece jen nějaký sen splní a protne se s realitou, okamžitě jej nahradí sen nový. Takto mysl pracuje. Být neustále plná žádosti po novém snu. Nepotřebné harampádí hromadící se v kontejnerech je toho důkazem.

Život tedy můžeme prožít jako předlouhý sen spící bytosti, která sní o něčem lepším, novějším a blyštivějším. Nebo se můžeme na všechny sny vykašlat a jednoduše jen být. Brát to co je, takové jaké to je. Drtivá většina lidí žije své životy převážně v bublině mysli, ve snech, přáních, myšlenkách a vzpomínkách, kde vládnou pouze zažité předsudky a rozum, který tak rádi označujeme za hybatele světa. Rozum, co tak rád poučuje nejen svého nositele, ale často i další svébytné osoby. Jak se chovat, správně oblékat, co říkat, co dělat, jak to dělat… A když to všechno budeme dodržovat, plnit rozkazy a čekat na to, co nám řeknou nebo udělají ostatní, pak se nám bude skvěle dařit. Úplně jako ovečkám v ohradě.

Mám dvě děti, které mi ukazují, že to jde i jinak. Jako každý rodič se snažím, aby vyrostli a nestrádali, a oni mě za to vyučují, jak žít. Zní to možná banálně, ale ono to tak opravdu je. V čem jsou děti opravdovými mistry, je umění žít. My si bláhově myslíme, že nic neumí a že se musí všemu teprve naučit, aby mohly žít. Jenže děti už žít umí a umí to naprosto dokonale.To my žijeme pouze v jakési představě života, kterou jsme si sami stvořili a tuto nesvobodnou představu v podobě výchovy pak následně nutíme i našim dětem. To má však s opravdovým životem pramálo společného.

Snad možná poprvé v dějinách lidstva se tato civilizace začíná zaobírat dětmi. Už nejde jen o pouhé přežití rodu. Doba se změnila. Zkoumáme, kdo vlastně jsou tyto malé věčně zvědavé bytosti. Dozrál čas, kdy se našim dětem snažíme naslouchat a leckdy jim i porozumět. Necháváme dětem prostor projevit jejich názory a ony se nebojí své názory obhajovat. Začínáme k nim přistupovat rovnocenně, tedy ne z pozice síly nebo autority rodiče, ale z pozice kamaráda, partnera. Učíme se navzájem vést dialog namísto samolibého monologu. Navzájem se obohacujeme.

Osobně považuju za důležité, aby si děti mohly hrát. Hrát tak dlouho, jak dlouho to samy budou považovat za důležité a nezatěžovat je zbytečnými povinnostmi. Tak jako my dospělí jsme se nechali spoutat nekonečnými povinnostmi, tak svazujeme i své děti a pošlapáváme jejich osobitý pohled - tedy to jediné, s čím na svět přišly, aby přispěly svou rukou a umem k dílu člověka. Nepohlížejme už na děti jen jako na něco, co nám visí na krku a neustále zdržuje od práce. Ony to takto nevnímají, jejich svět je nekonečná barevná hra a i my jsme součástí této hry. Všechno je součástí hry. Nechejme děti si svobodně hrát anebo ještě lépe, pojďme si rovnou hrát s nimi a pořádně si to užijme. Odložme pocit osobní důležitosti a nechme projevit své opravdové já. Ponořme se společně s dětmi do proudu života, do strhující řeky, kde je možné úplně všechno a kam nesahají prakticky žádná omezení. Možná tam na okamžik zahlédneme i podstatu bytí, kterou je láska. Svět je nekonečný a plný lásky, jenom jsme ztratili schopnost to vidět. Cesta je otevřená… vždycky byla.